Stanislav Struhar je rakouský spisovatel českého původu, který ve své literární tvorbě často tematizujete emigraci a otázku hledání domova. V roce 1988 emigroval z České republiky do Rakouska, Vídně, ve které později začal působit i profesně. Literární dílo Stanislava Struhara je především poetické, autor se však věnuje i próze. Pro jeho knihy je typická vzpomínková retrospektiva, dialog mezi kulturami a touha po toleranci, porozumění a míru.
Dobrý den pane Struhare, vítám Vás v Českém centru Vídeň, kde rozhovor natáčíme. V roce 1988 jste se přistěhoval z tehdy ještě socialistické České republiky. Co bylo Vaším důvodem emigrovat?
Tak já bych začal tím, že v tehdejším Československu jsem byl už jako osmnáctiletý vystaven výslechu na policii a poté šikanování od příslušníků tzv. veřejné bezpečnosti. Žil jsem na okraji společnosti v undergroundu mezi řadou různých odpůrců systému – umělců, intelektuálů a signatářů Charty. Poté, co jsem byl dvakrát zavřený v uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny a obdržel jsem diagnózu, která mě stavěla do pozice člověka téměř nesvéprávného, tak jsme se s ženou rozhodli k okamžitému a rychlému útěku. Ten útěk byl těžký a nebezpečný, utíkali jsme přes hranice, které byly hlídány ozbrojenými vojáky. Tento útěk trval několik dnů, a když jsme naprosto vyčerpaní dorazili do uprchlického tábora Traiskirchen tady v Rakousku, tak nám bylo sděleno, že organizace Červený kříž v tom roce s Československem nespolupracuje. To byl pro nás šok, neboť v Československu musel zůstat náš tříletý syn. Syn zůstal u prarodičů mé ženy, v prostředí, které mu bylo důvěrně známé. A my doufali, že nám organizace Červený kříž pomůže, neboť se tenkrát starali o slučování rodin. Bojovali jsme s pomocí několika organizací, tenkrát i s pomocí rakouského Ministerstva zahraničí, ale československé úřady vycestování našeho syna zadržovaly, takže jsme se s ním setkali až po dvaceti měsících, po pádu železné opony. Česká republika se stala svobodnou zemí, já jsem do ní odmítal jezdit. Byl jsem tam poprvé až po devíti letech na pohřbu svého otce.
Bral jste to od vaší rodné země jako křivdu?
Mě to zklamalo. Já si pokládám otázku: Jaký důvod měly české úřady k tomu, aby zadržovaly tříleté dítě.
Proč jste si vybral zrovna Rakousko, Vídeň?
K tomuto rozhodnutí došlo právě na útěku, protože Rakousko sousedí s Českou republikou a pro nás byla, z důvodu získání syna, tahle země ideální.
Vaše první knihy byly psané v češtině. Kdy jste se prvně odhodlal psát i německy?
Já jsem tady ve Vídni pokračoval v psaní. Psal jsem v češtině. Mé texty byly vázány na nový domov, kde ale bylo téměř nemožné je publikovat, tudíž zhruba kolem roku 2000 jsem se nedobrovolně rozhodl změnit jazyk, a začal psát německy. Z tohoto kroku jsem měl samozřejmě strach a navíc se mi němčina nelíbila. Nedovedl jsem si představit, že bych v tomto jazyce měl tvořit literární texty, že bych měl s tímto jazykem kreativně pracovat, ale díky intenzivní četbě německojazyčné literatury, díky intenzivní práci s jazykem si mě začala němčina získávat a pronikat do mého srdce. A já brzy začal při psaní myslet a cítit německy. Pracoval jsem s německým jazykem od rána do noci, a toto mě naučilo pracovat s jazykem vědomě, důkladněji než jsem prováděl se svou mateřštinou, kdy jsem psal automaticky.
Dospěl jste k tomu, že raději píšete německy než česky?
Ano, němčina je v popředí, čeština v pozadí, tudíž jsem odkázán na pomoc překladatelů, kdy jsou mé německojazyčné texty překládány do češtiny. Já mám tu výhodu, že tyhle texty můžu číst, ale jsem všem překladatelům a překladatelkám nesmírně vděčný, že se ujali mých textů a jejich práce si vážím, vážím si jich i jako lidí.
Vašimi knihami se často prolíná téma „cizinectví“. Ztotožňujete se se svými postavami?
S některými ano a vždy jsem se zabýval tématy, která jsou mi blízká, ve kterých můžu zanechat vlastní zkušenosti, kde můžu psát upřímně. Cizinectví jsem zažíval a zažívám stále. Jsem jím obklopen, neboť jej zažívá spousta lidí. Žiji v multikulturní a moderní demokratické společnosti, tudíž si nemyslím, že bych právě cizinectví měl ve svých textech opomíjet, nebo jej úmyslně ignorovat.
Máte pocit, že je cizinectví velkým tématem současné doby?
Je spoustu autorů, kteří se tomuto tématu věnují. Nejsou to jen autoři, kteří tuto zkušenost měli, ale také ti, co se dívají na reálný život z demokratického pohledu. Jak už jsem říkal, já si nedovedu představit, že bych dokázal psát literaturu, která by právě toto téma opomíjela.
Sbírka Farben der Zukunft je Vaší již dvanáctou knihou v německém jazyce. Můžete prosím představit její ústřední téma?
Barvy budoucnosti jsou druhou částí prozaické trilogie – Barvy minulosti, Barvy budoucnosti, Barvy současnosti. Každá z těchto knih se skládá ze tří povídek, které jsou od sebe dost rozdílné, ale slučuje je právě množství barev a melodií, množství jazyků, kultur a národností. Druhá část, tedy ta aktuální kniha – Barvy budoucnosti by taky mohla nést titulek „Vídeňské povídky“, neboť je na rozdíl od prvního, nebo třetího dílu plně vázána na Vídeň. Na vídeňské parky, vídeňské zahrady. Jejich protagonisté figurují před kulisou významných vídeňských míst. Dvě z těchto povídek se zabývají vídeňskými Čechy a já jsem doposud nepsal o vídeňských Češích tak intenzivně, jako právě v této knize.
Znáte někoho (z vídeňských Čechů), kdo Vám byl pro postavy ve Vašich knihách inspirací?
Samozřejmě, já čerpám z vlastní zkušenosti a používám pouze lidi, které osobně znám, nebo se kterými se setkám, takže i při tvorbě těchto charakterů jsem čerpal z těch, se kterými jsem měl co do činění.
V povídce Die Reinheit der Farben vyprávíte příběh Ayany pocházející z Etiopie, která hledá svou identitu. V jednom z dialogů se Ayana ptá: "Bist du ein echter Wiener?" Kdo je dle Vašeho názoru pravým Vídeňanem?
Pravým Vídeňanem může být například člověk s poněmčeným nebo neponěmčeným českým jménem. Můžou to být lidé s různými slovanskými jmény, můžou to být lidé s tureckými jmény, ale můžou to být i lidé s různými barvami pleti. Moje protagonistka Ayana je tmavé pleti, její mateřština je němčina. Ona se narodila ve Vídni a žádnou jinou zemi, než Rakousko, nezná. A další bych rád prozradil malou ukázkou:
V povídce All die schönen Farben vyprávíte o dědečkovi, který pocházel z Čech, ale v jeho tvorbě se promítá srdce Vídeňana. Myslíte si, že člověk může zůstat Čechem a zároveň se stát Vídeňanem nebo Rakušanem?
Já si to myslím a jsem možná i tím nejlepším příkladem, ale tato odpověď by možná spoustě lidem nestačila, proto by bylo důležité nahlédnout do minulosti města Vídeň, kde vždy byli Vídeňané, rakouští státní občané, kteří měli české jméno a mluvili s českým přízvukem, ale ve svých srdcích zůstávali Čechy.
Co Vás při tvorbě charakteru protagonistů Vašich knih inspiruje nejvíce?
Jsou to reálné charaktery, lidé, které potkávám, se kterými mám co do činění, od kterých jsem se hodně naučil, od kterých jsem toho mohl spoustu vypozorovat. Volba charakteru samozřejmě závisí na druhu příběhu, na příbězích, které jsou často naprosto rozdílné.
Kniha Farben der Zukunft je k zakoupení na tomto odkazu.
Autorka rozhovoru: Kristýna Štočková
Překlad rozhovoru: Marie Zajíčková, Tobias Hansen
