Osmdesát let a jeden den po konci druhé světové války se 9. května 2025 uskutečnila rakouská premiéra filmu "Nebelkind". Česko-rakouská režisérka Tereza Kotyk v něm silně a sugestivně ukazuje, jak hluboce může válečné násilí zasáhnout i další generace. Po projekci promluvila o svých osobních pohnutkách k natočení filmu a zdůraznila důležitost zpracování a sdílení traumat.
„Mnoho lidí říká, že bychom už měli minulost nechat za námi. Ale dokud nebudeme pracovat s přenesenými traumaty, klid nenajdeme,“ říká Tereza Kotyk při diskusi po premiéře svého druhého celovečerního filmu "Nebelkind" ve vyprodaném Votivkinu ve Vídni. Režisérku a scenáristku, narozenou v Praze a vyrůstající v Rakousku, inspiroval k filmu její vlastní rodinný příběh, konkrétně: restituovaný dům její prababičky na severní Moravě. Z toho důvodu měl původně film nést název "Das Auenhaus" (Dům na louce). Nakonec se však Kotyk rozhodla pro název, který generačně předávané utrpení lépe vystihuje.
"Nebelkinder" (Děti mlhy) je pojem z moderní psychologie, který označuje děti a vnoučata válečné generace, jež vědomě či nevědomě traumata z minulosti přebírají. Ta mohou výrazně ovlivnit jejich rozvoj osobnosti i životní rozhodování, a jejich původ je pro dotčené osoby často nevysvětlitelný. Projevy traumatu mohou být různé, ale některé vzorce se opakují: „Mnoho lidí trápí nevysvětlitelné úzkosti a vnitřní bloky. Nedaří se jim zakotvit, střídají zaměstnání a jejich vztahy se rychle rozpadají. Mimo jiné mívají silné pochybnosti o sobě samých a cítí se bezcenní. A mnozí z nich nemají děti,“ říká Kotyk.
Jako naprogramované
Některými z těchto typických rysů jsou poznamenány i hlavní ženské postavy filmu "Nebelkind". S ženami, které působí jako řízené z venčí, přitom silně kontrastují poetické kamerové záběry.
Teprve setkání v dávno zkonfiskovaném a posléze restituovaném domě babičky Viktorie (Susanne Michel) v dnešní České republice, pomůže matce Miriam (Klára Melíšková) a dceři Hanně (Jeanne Werner), které už dlouho žijí v Rakousku, porozumět vlastním psychickým i fyzickým ranám. Hrůzné zážitky babičky z doby války i po jejím skončení – ponižování, vyvlastnění, znásilnění – byly zamlčeny, a právě tím přetrvaly. Dům, v němž se matka s dcerou, která žije osaměle jako ochránkyně vlků, znovu potkávají, se stává středobodem příběhu. Neuchopitelný, tísnivý pocit vnitřního nesouladu se konečně začíná rozplývat a mlha se zvedá.
Přenesené traumatické zážitky se mohou projevit i velmi konkrétně, např. jako živé sny o válce, tělesná bolest nebo opakování násilného činu. I tento otisk tělesné paměti je ve filmu ztvárněn. „Pokud se traumata nezpracují, nemohou se vyléčit a přenáší se na další generace. Podle vědců to může trvat až sedm generací,“ varuje Kotyk.
Vnitřní síla a vůle ke svobodě
Po projekci se z publika ozývá stále více lidí, kteří se v termínu "Nebelkind" poznávají – někteří překvapeně, jiní dojatě, další s úlevou, že konečně našli pojmenování pro dlouho nevysvětlitelné otazníky v jejich životě. Podle Terezy Kotyk však trauma může mít i pozitivní dopad: „Ten kdo je Nebelkind, v sobě často nese velkou vnitřní sílu a zvláštní druh touhy po svobodě, která je možná silnější než u ostatních.“ Také bývají méně závislí na druhých a mají výjimečnou schopnost znovu vstát a nevzdat se. Ve filmu je toho metaforou vlk.
Film "Nebelkind" právě běží v kinech - nenechte si ho ujít!
Ochránkyni vlků Hannu ztvárnila lucemburská herečka Jeanne Werner, její matku Miriam hraje česká herečka Klára Melíšková a roli babičky Viktorie si zahrála Rakušanka Susanne Michel. Na natáčení se mluvilo německy, česky i anglicky.
