Setkání na CZ-AT [tʃæt] s Michaelem Stavaričem ve vídeňské Herrengasse – literární akce, kterou České centrum Vídeň spolupořádá už třetí rok a k níž mě letos pozvalo jako hosta. Večer plný slov, vzpomínek a sdílených zkušeností. Představení mého nového detektivního románu Die Spur der Kälte (Dívky nalehko).
Iva Procházková, 16. 06. 2025
Jsou místa, kde jsem ráda, protože si o to říkají. Jsou místa, kde jsem prožila těžké chvíle, a přece – nebo snad právě proto – jsem tam ráda. Vídeň patří do obou kategorií. Když jsem v roce 1983 s manželem a dvěma dětmi poprvé vstoupila na vídeňskou dlažbu (To snad musí být omyl – opravdu už uplynulo tolik let?), byla ošklivá zima. Od Dunaje se plížila mlha, foukal mrazivý vítr, šedá průčelí činžáků si naši uprchlickou rodinku prohlížela s despektem a útulný pražský byt, který jsme opustili, jako by na nás přes ostnaté dráty dělal dlouhý nos. „Je to vaše volba,“ volal zhrzeně. „Pěkně si to tam užijte!“
Domov a podpora v říši slova
Byla to naše volba. Užívali jsme si. Plnými doušky. Toho hořkého, čím si musí projít každý imigrant, nečekaného, co osud přihodí navrch, a teskné touhy po domově, která není menší tím, že ho člověk opustil dobrovolně. Setkali jsme se ale i s mnoha projevy vstřícnosti a empatie. Počítám k nim zejména kolegialitu rakouských autorek, autorů a všech, kteří patří do říše slova – psaného, čteného i mluveného.
Bylo toho mnoho, čím si nás Vídeň dokázala získat. I přes občasné vrtochy, poťouchlosti a kaprice (Řekněte mi, která primadona je nemá!) se v ní stále projevoval tvůrčí duch Schnitzlera, Torberga, Kische, Zweiga, Werfela, Ingeborg Bachmann a dalších, jež město inspirovalo a kteří naopak inspirovali své následníky.
Do Vídně už jen na návštěvu
Po čase nás život a práce odfoukly na jiná místa a nakonec – pár let po Sametové revoluci – jsme se rozhodli vrátit tam, kde (jak domovu říkal Jan Werich) jsme v dětství hrávali kuličky. Do Vídně už jsme přijížděli jen na návštěvu. Pokaždé byla nějakým způsobem spojena s literaturou. Jednou šlo o knižní veletrh, jindy autorské čtení z thrilleru Die Residentur (Nekompromisně), křest mé kriminální série s komisařem Holinou (1. případ - Der Mann am Grund) nebo pozvání do školy Komensky na besedu pro dospívající z románu pro mládež Nazí (Die Nackten).
O emigraci, zasněžené Praze a miliardovém losu
Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Od Českého centra Vídeň jsem dostala pozvánku být hostem literární řady CZ-AT [tʃæt] s Michaelem Stavaričem a povídat si s ním na půdě Rakouské společnosti pro literaturu, která je spoluorganizátor této akce. Samozřejmě jsem ráda přijala. Osobně jsme se předtím ještě nikdy nesetkali, ale znala jsem řadu jeho knížek a cítila jsem, že máme společná některá témata. Také jsem věděla, že se částí své tvorby obrací, stejně jako já, k dětem. Líbila se mi jeho němčina i překlady do češtiny – ať už od Radky Denemarkové nebo Michaely Škultéty.
Bylo mi známo, že Michaelův osud, podobně jako můj, utvářela emigrace a s ní spojený pocit vnitřního rozštěpení. Michael na rozdíl ode mne byl „odemigrován“. Jako sedmileté dítě si svůj osud nezvolil, tu výhybku za něj dali rodiče. Rakousko se mu v průběhu času skutečně stalo domovem a němčina jazykem, v němž myslí a píše. A asi i sní – na to jsem se ho zapomněla zeptat.
Dynamiku a náladu pódiového rozhovoru dvou lidí lze jen zřídka předvídat. Michael si vymyslel svůj originální formát, který si přede mnou už vyzkoušel na jiných autorech a autorkách. Není to v první řadě prezentace nové knihy – ačkoli i zbrusu nové rakouské vydání mého románu „Dívky nalehko“ (Die Spur der Kälte) dostalo toho večera svůj prostor. Je to příběh z adventní zasněžené Prahy, v němž jde nejen o ztracený los s miliardovou výhrou, ale také o nové hledání vlastní identity – ať už mladinké pražské Vietnamky, nebo inženýra, který neumí počítat a věří na pohádky. Michael Stavarič však během rozhovoru provádí především rekognoskaci terénu, z něhož psaní vyrůstá. Je to jakési objevování zastávek, čekáren a nástupišť, kde život nabral nový směr, a to se posléze odrazilo v myšlení a tvorbě.
Závěr u inspirujícího vína, jak má být
Po přivítání předsedy ÖGL Manfreda Müllera a úvodních slovech Sandry Dudek z Českého centra Vídeň jsme vpluli do rozhovoru, který Michael zkušeně kormidloval a s přirozenou samozřejmostí provedl mě i posluchače celým večerem. Na oficiální program navázala osobní setkání a rozhovory s návštěvníky u sklenky vína. Vyplynulo z nich několik pozoruhodných životních a rodinných příběhů – mimořádných a inspirujících. Posílily ve mně pocit, že překračovat hranice (ve všech smyslech toho slova) je sice mnohdy riskantní a dramatické, ale nakonec vždy obohacující.
Vídeň nezklamala. Znovu jsem si potvrdila, že je to místo, které mám opravdu ráda.
