Slova Václava Havla zazněla z úst kanadského premiéra Marka Carneyho během jeho proslovu při zasedání Světového ekonomického fóra. Carney v Davosu pasáží z Havlova eseje Moc bezmocných varoval před životem ve lži a zdůraznil, že obnova mezinárodního systému postaveného na hodnotách a pravidlech platných pro všechny je možná pouze tehdy, přiznáme-li si rozpad starého řádu.
Na pozadí neustále se zvyšující se nejistoty v mezinárodních vztazích se pozornost světových médií i veřejnosti na začátku roku 2026 upřela na zasedání Světového ekonomického fóra (WEF) v Davosu. Na něm se každoročně setkávají nejenom světoví politici, ale i ekonomové, novináři a intelektuálové zabývající se problémy dnešního světa. Mezi všemi naléhavými projevy svým obsahem vynikala řeč kanadského premiéra Marka Carneyho, jehož prostřednictvím se na WEF dostal i český odkaz.
Carney ve svém proslovu interpretoval myšlenky, které před téměř padesáti lety zvěčnil ve svém eseji Moc bezmocných Václav Havel. Zahraniční i český divák z toho jasně vytuší nadčasovost Havlovy filozofie i to, s jakou silou rezonují jeho slova nejen v intelektuálních kruzích, ale i mezi současnými vrcholnými politiky. Kanadský premiér publiku shrnul Havlovo vysvětlení toho, proč si chřadnoucí komunistický režim nadále udržoval svou moc – začíná to zelinářem, který, ač v komunistické ideály dávno nevěří, ve své výloze denně vystavuje ceduli s nápisem „Proletáři všech zemí, spojte se.“ Není pro něj ničím víc než bezduchou frází, ale její hlasité opakování jej jako jednotlivce uchrání před perzekucí. Takto dávají lidé, žijící život ve lži, zdánlivou moc režimu, který ji objektivně dávno ztratil.
Ačkoli by se mohlo zdát, že sám Havel prostřednictvím svého „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ nabízí jako alternativu pouze další velkolepou frázi, ve skutečnosti nám předkládá návod pro všední dny. Nemaluje pouze optimistický obraz budoucnosti, ale naléhá na člověka-občana, aby jej měl při každodenních činnostech na paměti, protože pouze tak dojde k naplnění jeho smyslu.
A takto Havla chápe i Carney – volá po tom, abychom odstranili cedule ze svých výloh, přestali se snažit udržovat naživu bezmocný režim současného mezinárodního uspořádání jenom proto, že je to pro nás jednodušší cesta. Naléhá, aby si nejen tzv. middle powers, tedy mocnosti střední velikosti, jakou je právě Kanada, ale i všechny demokratické státy, přiznaly, že mezinárodním právem udržovaný řád se rozpadl.
Ovšem, stejně jako Havel nenechává své publikum po spálení mostů stát před bezednou propastí, předkládá i Carney náčrt mostu nového, postaveného na silnějších základech. Neponižuje, tak jako dnes mnozí, základní ideály a hodnoty, na nichž byl současný mezinárodní systém postaven, protože si uvědomuje jejich roli ve vybudování objektivně mírumilovnějšího a více prosperujícího světa. Ovšem nikoli světa dokonalého, identického s naším zbožným přáním. Dle Carneyho je sice třeba jej přijmout takový, jaký je, to ale neznamená vzdát se snahy zdokonalovat jej.
Carneyho radou je tedy „budovat to, v co věříme, místo čekání na obnovení starého řádu. […] Nostalgie není strategie, ale věříme, že z trosek dovedeme postavit něco většího, lepšího, silnějšího a spravedlivějšího.“ A to se nám dle něj může povést jenom tehdy, pokud posílíme vlastní domácí ekonomické kapacity a odstraníme omezení vzájemného obchodu a spolupráce. Pokud se to demokraciím povede, budou schopny své hodnoty podpořit efektivnějšími a silnějšími mezinárodními dohodami a institucemi.
Václav Havel tak světu i po téměř padesáti letech připomíná, že pravdu je potřeba si přiznat i tehdy, když to není příjemné, protože lež – ačkoli může být zdánlivě milosrdná – živí ještě větší lež, bezpráví a nespravedlnost. A pokud je přijme společnost za své, bude nakonec nucena je bezmyšlenkovitě vyvěšovat do svých výloh, stejně jako zelinář ono vyprázdněné proletářské heslo.
